Bílé vrány

Potkaly se různě, na stezkách života, ale poznaly se až v klubu. V Bílých vránách v Černých polích. Ve sklepě za kovovými dveřmi. Kde na zdi, hned vedle Nirvany, visí plakát Brada Pitta a Edwarda Nortona z Fight clubu. Kde pořád kape voda z potrubí, kde tepe průvan, co z něj bolí bubínky a srdce. Kde ze stropu, kromě blikajících zářivek, visí několik boxovacích pytlů, a na zemi se válejí kartóny místo tatami.  Taky v rohu ta děravá žíněnka se zažraným prachem a krví, na které se spalo, milovalo i zvracelo.

A ony se tam dvakrát týdně scházejí. Jsou z Brna, z Blanska, z Napajedel, z Trenčína... jsou z celého světa, ze všech galaxií. Tvrdá hudba peče do hlav, naživo a naplno, ještě tvrdší rány zabodávají se do těla.

“Proč to děláš?

Protože to cítíš, chápeš..? Ne mentálně, ale fyzicky. Protože ty modřiny, ty vole, holko, jsou skutečné!

Vymlať to ze sebe, dostaň to ven!

Probuď se!”

S potem a únavou přijde očištění, za bolestí přijde nový den. Přijde muž, nebo žena, tvého života. Přijde poznání..

Anebo nepřijde, nic nepřijde, protože to Marta za pár týdnů zavře a nastoupí  do odmašťovny. A když zase nenastoupí, stejně se to tady zavře kvůli hygieně, sociálce anebo sousedům. Nasrat!

Touch the bottom, touch the truth! Může být na podlaze nebe? Když jeptiška boxuje, tak je možné všechno.. Bůh to vidí.

Do kdy se dá věřit,

že divadlem změníš svět

Do kdy se dá doufat,

že bez ztrát se budeš probouzet

Kdy už je normální,

dospět a procitnout

Jak se máš zachránit,

když strhne tě protiproud..