Slzy nože (1928), jednoaktová opera jazzového charakteru, si pohrává s dadaistickou poetikou dialogů tří postav. Atmosférou připomíná kavárnu plnou kouře v boční uličce večerní Paříže, v níž zní taneční rytmy foxtrotu, swingu, jazzu. Text i hudba atakují diváka pikantními podtexty a „smysly za smysly“. Eleonora s Matkou na svět nahlížejí ze svého mikrosvěta, který je jen výřezem celku. Řeší problémy, které jsou z jejich pohledu zásadní, však z „ptačí perspektivy“, kterou nabízí postava Satana, se závažnost zmenšuje. Zhasnutí (2014) volně čerpá z Lermontovovy poémy Démon. Tato opera, vzniklá bez výjimky mezi studenty, se zabývá problematikou vytrácející se mezilidské komunikace ve prospěch virtuálních „náhrad“. Prostřednictvím „pseudoosobností“, které si nevědomky vytváříme nebo nám jsou podsouvány, jsme navyklí prožívat cizí životy a emoce, komunikovat, formovat a vysílat odraz svých představ o sobě. Mrazivé překvapení nastává v momentě „probuzení“, když se na svůj odraz podíváme zvenku, uvědoměle a pravdivě.